Celý život kolem sebe slyším hlasy, že si Češi nedokáží vládnout vlastnímu státu. Můj otec by nejraději, kdybychom zůstali součástí Rakouska – Uherska a vládla nám Vídeň. Rychle zapomínáme období mezi první a druhou světovou válkou, období velkých společenských změn a vnějších tlaků a také období, kdy naše země zažila největší rozvoj v historii. Důležitou, ale jen krátkodobou motivací bylo osamostatnění. Je úplně jedno jakou mají lidé státní příslušnost, národnost či rasu, většina lidí se chová jako tupé ovce, při prvním neúspěchu propadají beznaději a snadno se manipulují. První republika měla to štěstí, že se vlády ujali demokraticky smýšlející lidé v čele s výraznou osobností Tomáše Garrigua Masaryka. Stát se choval demokraticky i k příslušníkům jiných národů. Nelze zapomenout velkou skupinu Němců, kterým jsme poskytli neobvykle velkorysé podmínky. Běžné byly německé školy i knihy tištěné v němčině. Hospodářství zažilo mnoho výkyvů, dlohodobě jsme však v přepočtu na počet obyvatel patřili k evropské špičce. Soukromé firmy dokázaly s nemalou podporou státu exportovat do celého světa. Často se zmiňují velké sociální rozdíly a je to částečně pravda. Nůžky byly rozevřeny mnohem výraznaji než dnes. Být chudý bylo mnohem strastiplnější než dnes. Na opačném pólu byla společenská “smetánka”, často svou arogancí a pohrdáním provokující chudší obyvatele. Je škoda, že toto období nebylo delší, demokracie byla a nepochybuji, že by se časem systém vybalancoval. První republika nebyla ideální, ale byla ideálu blíže než jsme dnes. Pro mě je první republika jasný důkaz, že si vládnout dokážeme.
Pak přišli nacisté, zlikvidovali část inteligence národa, zpřetrhali vnitřní i vnější vztahy a hlavně morálku a sebevědomí národa. Po válce jsme ještě jsme nestačili obnovit poničenou zem a tupé ovce se už nezadržitelně (s významnou zahraniční podporou, leč demokraticky) hnaly pod náruč Moskvy. Komunismus zde byl dlouho a lidé jako obranný mechanismus zvolili život v ulitách. Nedivím se, připomeňme si jakým svinstvem se pro masy dříve úspěšných lidí staly uliční výbory KSČ a s jakou radostí si v nich někteří členové vybíjeli nenávist. Něco umět a neupsat se režimu, to byla nebezpečná kombinace a lidé se svých schopností často báli.
Přišla revoluce a s ní obnova demokracie. Revoluce sametová, prakticky bez potrestání těch, kteří dlouhodobě omezovali životy občanů této země. Snad i to byl důvod, proč tolik lidí zůstalo ve své ulitě a odmítlo se aktivně podílet na obnově naší země. Měli jsme šanci žít si, jak sami budeme chtít. Na místo toho se stále dokolečka už 20 let opakuje chování stáda ovcí a žijeme, jak to chce relativně malá skupina lidí. Nadáváme a pak nejdeme k volbám. Když už k nim jdeme, často neznáme ani základní body volebních programů a neověřujeme si co je to za lidi. Na místo jasné představy o své budoucnosti, o potřebných změnách k ní vedoucí a o podporu strany, která tím směrem chce kráčet … slepě podléháme mediální masáži vykreslující obrázek jiný než je ve skutečnosti. Demokracii máme, ale lidé nemají sílu bojovat o svůj lepší osud. Nebo bez akce čekáme, že se to spraví nějak samo, doufáme, máme očekávání a pak jsme zklamaní.
Očekávali jsme velké změny po vstupu do EU a NATO, v obou případech přišlo mnoho pozitivního pro chod státu i fungování organizací a firem. Přesto se nedostavilo žádné dramatické zlepšení života občanů a tyto kroky neměly dlouhodobější vliv na tak široce rozšířenou beznaděj s věcmi cokoliv udělat. Nakonec tu máme stále aktuální téma, Lisabon. Prakticky ústava evropského státu, měnící původní hospodářské společenství, rovnoprávnou alianci samostatných členů v jeden velký stát, stát demokratický, kde většina rozhoduje o menšině. Je třeba si uvědomit, že na evropský stát přejde významná část pravomocí našeho nyní ještě stále samostatného státu (více jsem se o tom rozepsal zde: http://markusovo.wordpress.com/2009/06/07/proc-odmitam-lisabonskou-smlouvu/). Jestli jsme nyní měli pocit, že nedokážeme věci ovlivnit, jaký bude náš pocit v centralizované Evropě?
Aby to neznělo tolik pesimisticky, vidím tu několik nadějných aktivit. Díky té první si můj názor právě čtete, je to Internet a dostatečně silná svoboda projevu na něm. S narůstajícím zájmem veřejnosti o Internet očekávám i snahu některých zájmových skupin regulovat názory na něm. Takové počínání je třeba včas detekovat a bránit se mu. Další aktivitou jsou nové politické strany orientující se více na její příznivce a vyjádření jejich hlasů. Za příjemný extrém v tomto směru považuji Věci veřejné. Jiným příkladem jsou Svobodní, u kterých mě zaujal jejich program a zveřejňované názory. Svobodní snad ani nemají ambici uspět u velké části národa, na místo toho se orientují na liberálně smýšlející menšinu. Poslední je vznik různých uskupení na regionální úrovni. Na rozdíl od některých samozvaných sdružení (ekoterorismus apd.) tato uskupení vystupují konstruktivně a aktivně se snaží řešit konkrétní problémy trápící občany na místní úrovni. Zde se sluší připomenout, že přesně takto vznikly Věci veřejné. Věřím, že se nám brzy podaří najít cestu, jak to tu mít takové, jako si to uděláme.
